Prstencové zatmění Slunce 3. října 2005, Španělsko Datum : 2005-10-03 Čas : 07:30 - 12:30 UT Místo : Campor Real, cca 20 km severovýchodně od Madridu, Španělsko Přístroj : B 8x30, oko, FILTR Zvět?ení : B 8x Teplota : kolem 15 °C, později kolem 22 °C Podmínky : 10 Poznámka : Annulární skvosty Díky nabídce Martina Lehkého jsem měl i já to štěstí spatřit ten výjimečný úkaz. Spolu s Daliborem Hažlem (Brno) a Petrem Soukeníkem (HK) jsme se ve čtyřech vydali na týdenní zájezd do Španělska. Celá expedice byla nádherná, ale o tom snad jindy. Rád bych se s vámi podělil o několik postřehů a zážitků během úkazu. Nebudou to jasné pozorovací výsledky, ale pouze poznámky vzniklé na základě pozorování optických klamů či skutečných fyzikálních jevů. Ještě si dovolím jednu poznámku na úvod: Díky, Martine! Na naše pozorovací stanoviště (veliké dlážděné parkoviště v malém městečku Campor Real) pomalu doléhal první sluneční svit z východu. Měsíc byl kdesi nad slunečním kotoučem přezářen denní oblohou. Navzdory mému očekávání jsme se nakonec o veliké parkoviště „dělili“ s pouhými dvěma cizími pozorovateli, kteří pocházeli za Madridu (podle SPZ jejich auta). Madrid ležel na severozápadě v jakési kotlině (cca 20 km) zezadu ohraničen horami. Jako na dlani. Někde tam posedával s manželkou Pepa Kujal a zajisté si sešroubovával své vybavení. Na výrazech přátel vynikalo nadšení. Vždyť bylo oprávněné – bylo jasno. Dle slov Martina Lehkého se totiž v noci zatáhlo, což jsem v tvrdém spánku, byť ve spacáku pod čirým nebem, nepozřel. Ráno ještě před východem Slunce jsem se vydal na procházku, byla pichlavá zima a nízko nad východem úzký pás vysokých oblaků. Madrid tam dole asi ještě spal. První kontakt jsem nejvíce očekával já – pro ostřílené pozorovatele z naší skupiny to již bylo raritou. Ani nevím, v kolik to bylo, ale podle údajů z Madridu kolem 9:40 letního času. Byla poměrně zima, ale vcelku příjemně (kolem 17° C). Jen by nemusel foukat ten vítr; podle internetu, jenž zajišťoval Dalibor, nabýval síly kolem 40 km/h. Takže i když všude byla cítit exotika, já se musel balit v bundě. Napětí začalo houstnout v okamžiku, kdy se Měsíc neodvratně vplížil svou většinovou plochou mezi nás a Slunce. Jak se blížil, byl čím dál více znatelný jeho menší průměr vůči Slunci, což nenechalo nikoho chladným. Prvý z  těch krásných efektů začal kolem 10:50 (pět minut před druhým kontaktem), kdy sluneční kotouček rozhodně nevypadal tak, jak o něm vyprávíme dětem, ale spíše bych řekl, že úzce souvisí s místní španělskou kulturou. Byly to „býčí rohy“, správně orientované vzhůru – protože Měsíc Slunce zakrýval shora. Mezitím, co jsem natáčel, jsem slyšel od přátel úžas. Poohlédl jsem se na chvíli ke Slunci a rázem jsem pochopil. Ty dva „býčí“ rohy se začaly z vrchu pomalu přibližovat a to navíc ne úplně jednotně. Nerovnosti na okraji měsíčního kotouče způsobily efekt podobný Bayliho perlám. Sluneční chromosféra byla z nejtěsnějšího okraje rozštěpená na několik kousků, které se teprve s pohybem Měsíce zvětšovaly a spojovaly. Kolem 10:56 se spojily dokořán. A všichni jsme konečně byly svědky úžasného úkazu – „prstýnku“ na nebi. Nikdy bych netušil, že 4 minuty a 12 sekund je tak krátká doba. Ve škole se vždycky modlím, aby to uteklo a i čtyři minuty jsou někdy věčnost. Tady je tedy dobře vidět, že Einsteinova teorie relativity je správná. Asi vás nejvíce zajímá, co bylo během těch čtyřech minut, že? Bylo toho opravdu hodně. Teplota poklesla o 3°C (podle zdroje users.telenet.be/nmenneke/eclips/eclips05/ASE2005.doc), a jas okolního světa asi o 23%. Jsou to jen čísla, ale dojmy mám zcela jiné. Vzhledem k tomu, že k úkazu došlo ráno po východu Slunce, zima mi byla pořád a moc změn jsem nezaznamenal. Co se poklesu jasu týče, tady už to bylo jiné. Obloha neztemnila natolik, abychom mohl spatřit jednotlivé hvězdy, ale zato se v každém z nás projevil pocit jakéhosi sevření. Bylo to šero nepodobné ničemu známému. Všude bylo jakési modrošedo a při pohledu vzhůru se to jen dalo potvrdit. I přes to, že měsíční kotouček dosahoval přes 97% toho slunečního, potvrdilo se, že není radno koukat do Slunce bez filtru. Já to okusil jednou a na bezpečně krátkou dobu. Během těch zlomků vteřiny jsem spatřil nevídaný obraz. Slunce bylo zcela modré, skutečně modré. Směrem do středu tmavlo až zčernalo. Rozhodně se nedalo na první pohled poznat, že je to zatmění a že to tmavé je Měsíc v novu. Pak jsem se otočil k zemi pro filtr a pod stativem s kamerou byl malý kroužek. Byl to ten tradiční kroužek, který vznikl pod předmětem s malým průzorem ve stínu. Všechno se zdálo být modré i ten kroužek. Také jsem se pořád otáčel vzhůru vysoko nad západní obzor. Nad hlavou nám totiž stále přelétala dopravní letadla, letící na hlavní letiště v Madridu. Ta naopak byla světle rudá. Jako, kdyby přilétala během západu Slunce. Lidé tam asi netušili, proč je takové přítmí, protože jinak nerozumím tomu, proč by letěli do pásu annularity v době maxima zatmění. Také jsem věnoval pozornost hejnu ptactva, které se tam objevilo v době těsně před druhým kontaktem. Jakmile došlo k zatmění, ptáci jakoby začaly zmatkovat a celé hejno se vrhlo střemhlav dolů k zemi. Nejdříve pomalu (byli vysoko), ale později se blížili jako roj včel. Trochu smutný pohled byl na těch několik, co se zapletli do cesty dopravním letadlům. I přes to, že jsme se nacházeli na poměrně otevřeném prostranství, nepodařilo se mi spatřit letící stíny. Ty jsou asi opravdu záležitostí jen úplného zatmění. Tušil jsem, že je pomalu konec a hlavně jsem skoro celou prstencovou fázi „odpozoroval“ na LCD monitoru kamery, kterou ne a ne nastavit na pár sekund povedeného záběru. Rychle jsem tedy popadl filtr a podíval se vzhůru. Zapomněl jsem na kameru i na to, že na krku mi visí ještě triedr s filtry. Pohlédl jsem a jakoby se všechno rázem ztišilo. Malý nerovnoměrný prstýnek byl tak úzký, že v ruce by se dal zlomit na dvě půlky. A Měsíc i během těch pár posledních vteřin se hýbal. Opravdu – bylo vidět okem, jak se blíží k okraji Slunce. Tohle je jeden z těch mála jevů, kdy měsíční pohyb můžeme vidět i bez dalekohledu. Ještě chvíli jsem se koukal, ještě chvíli pro mě bylo všechno tak tiché. Jen já a prstýnek...a pak jsem se musel zase vrátit do reality. Všechno znovu zhlučnilo, začal jsem vnímat vítr a dělat svou práci. Kolem 11. hodiny se měsíční kotouček dotkl jihovýchodního okraje Slunce a všechno s „býčími rohy“ počalo znovu, avšak pozpátku. Opět jsem slyšel nepřetržité bití uzávěrek fotoaparátů u všech tří přátel. Jak jsem již psal – ty 4 minuty byly skoro jako okamžik. Šero bylo asi ještě 7 minut, potom se už Slunce „rozsvítilo“ pořádně. Po půl hodině jsem dokonce začal vnímat vzestup teploty. Jak by ne – už bylo před polednem. Jak jsem tak ležel na spacáku, všiml jsem si, že i mé vlnité vlasy vrhají stíny s průzory. Popadl jsem foťák a pokusil se vyfotit desítky srpečků v mých vlasech. Nezmínil jsem se o tom, že během prstencové fáze nás navštívila rodina i Španělů jeden španělský podnikatel. Martin je pustil ke svému Dobsonu (0,2 m se světelností 4) a já jim půjčil ten triedr. Nejčastěji ho mívala malá roztomilá dcerka z oné tříčlenné rodiny. Potom odjeli spokojeni s pozorováním. Čím nás ale potěšili, byl tenhle okamžik. Na parkoviště se vrátilo jejich auto, Slunce bylo ještě z půlky zakryté. Myslel jsem, že něco zapomněli, ale naopak – oni byli tak skvělí, že nám z vděčnosti zajeli nakoupit několik sušenek, uvařili kávu a mně horké mléko. Pokusil jsem se z nich s angličtinou dostat informaci, jestli je kozí, nebo kraví, ale nepodařilo se. Každopádně bylo opravdu chutné a přál bych ho každému. Patrně je zaskočilo, že jsme z tak daleké země jako Česká republika. Zato onen podnikatel se už neobjevil. Jak je vidět, dobrosrdečnost je u vesničanů největší asi ve všech zemích. Kolem 12:20 mě Martin pustil ke svému Dobsonu. Spokojen se svým pozorováním už neměl asi chuť se dodívat do konce a tak uvolnil dalekohled ostatním. Škoda, že jsem o tom nevěděl dříve – jeho dalekohled náramně vykreslil okrajové nerovnosti Měsíce. Ten rychle opouštěl Slunce. Nejprve fotosféru, později i chromosféru. Měl jsem to úžasné štěstí, že kamera běžela a Slunce bylo přesně uprostřed, takže poslední kontakt se tam krásně dotočil. Ještě malý kousek...kousíček...a je po všem. Kolem 12:23 letního času pro nás v Campor Real nedaleko Madridu celý úkaz definitivně skončil. Závěrem bych chtěl říct to, co úvodem. Chtěl bych poděkovat všem, díky nimž jsem tento nevídaný úkaz mohl spatřit. Ten seznam je dlouhý, takže jmenovitě jen Martinu Lehkému, Daliboru Hanžlovi, Petru Soukeníkovi a samozřejmě mým rodičům, jenž mi celou cestu financovali. Všem vřelé díky!