Úplné zatmění Slunce

Datum    : 2006-03-29
Čas      : 10:53 - 10:57 UT
Místo    : Çirali, jižní Turecko
Přístroj : oko, tredr 7x50, triedr 8x30
Zvětšení : 1x, 7x, 8x
Teplota  : cca 20 °C
Podmínky : 10
Poznámka : Nejkrásnější úkaz na obloze, který jsem mohl díky Vašku Knollovi pozorovat. Díky!
	   Kresby jsou dvě, obě kreslené giocondami, horní kresba je vcelku bez komentáře - jde o samotné
	   zatmění. Dolní kresba zobrazuje žlutý obzor nad mořským horizontem počas zatmění a letící stíny
	   v malém výseku vlevo dole. Byly provedeny jen malé úpravy ve Photoshopu (vyhlazení a u zatmění Slunce
	   je mírně ztmaven mesíční kotouč), jinak jsou přeskenované obrázky nepozměněné.


Písemný záznam z nejkrásnější části úkazu, časy jsou v SELČ (středoevropský letní čas).
=======================================================================================

12:49 – Je to zvláštní. Všechno je hodně kontrastní, ale zároveň velmi ztemnělé. Slunce svítí, ale málo. 
Jako ne dost silná žárovka v místnosti. Vše okolo je modré, šedo-modré. O moře jakoby se odrážel jen slabý svit 
bílého světla. Ten sluneční srpek je už opravdu dost úzký. Lucka si okolo sebe vrývá do písku pochybný náboženský 
kruh, do kterého jí prý nikdo nesmí vstoupit. Zároveň se ptá, co má fotit. Na zatmění výbavu nemá, je to jen malý 
digiťák. Tak jí radím, aby fotila okolí, až to nastane. Danka mluví ostošest, dva další muži (jeden z nich je 
Zdeněk Krušina) se dohadují, kolik minut zbývá do zatmění. Já vím, že pouhé tři! Podivné přítmí před zatměním. 
Pepa Kujal fotí, oblačnost z hor se slévá.

Je chladněji a psi se začínají chovat divně. Kňučí a dezorientovaně čenichají, utíkají před ničím. Vlny ztrácí 
lesk a jsou šedé. Hory jsou pod mraky, ale oblačnost se zvláštně slévá, jakoby se rozpadala. Z jihu obzor chytá 
výrazně potemnělý odstín.

12:51 – Venuše! Vidíme planetu Venuši! Zároveň se z pláže ozývají první davové ohlasy. Lidé tleskají, řvou, piští. 
Jeden pes, vlčák, se chce u mě schovat. Kňučí a nosem strká do mého stativu. „Čau. Teď nevotravuj.“ odpichuji ho. 
V rychlosti vzhlížím nahoru. Bože! To je nádhera! Lidi tam u kempu řvou a jásají. Jak na vystoupení Beatles. 
Pes se odprošuje a lehá si do kamení. Kamera jede. Střídavě střežím kameru a dívám se k nebi. Oslnivý stříbřitý 
proužek světla se úží i krátí. Už to není srpek, jen proužek. „Hele, koróna – tý jo, tak to je suprový!“ slyším 
za zády. Už půl minuty tam září a zjasňuje s ubývajícím oslněním posledních kousků sluneční fotosféry. 
„Letící stíny!!! Na zemi! Letící stíny!“ řvu. Po celé zemi se táhnou překrásné dlouhé vlny. Vypadají, jako stíny 
vln na dně nějakého plaveckého bazénu. Táhnou se všude – po kamenech, po lidech, dokonce i na dně křišťálového 
pobřeží. „Letící stíny!“ křičím znovu. Tam nahoře mě ale asi neslyší. Spíš už většina kouká k nebi. Znovu koukám 
do kamery a rychle odhazuji filtr. Měsíc zakrývá poslední sluneční zář. Vztyčuji hlavu. To je nádhera. Už se můžu 
koukat bez filtru i okem. Uzoučký proužek se tenčí. Koróna září přes celé zorné pole triedru a svit proužku je 
soustředěn v diamantovém prstenu. Poslední paprsky, kulička, body. Poslední třepotající se kousek sluneční 
fotosféry. Mizí!

12:53 – Začíná úplné zatmění Slunce. Nazlátlá koróna se drápe několik stupňů od okraje slunečního, tedy spíš 
měsíčního. V tu chvíli jakoby se zatajil všem dech a na hodinkách čas. Obloha je zvláštní – modro-zlatá kolem 
Slunce a dál od něj postupně tmavne na noční. Ale jen mírně. K obzoru zase fialoví, červená a úplně nad obzorem 
je žlutá. Těsně nad mořským horizontem je ale po celé jeho délce podivná mlha, která je shora jasně ohraničená. 
Otáčím se zády k jevu směrem k pláži. Stovky blikajících foťáků – jakoby to nebyla pláž, ale třepotající se 
žluto-hnědé moře. Ustavuji a kontroluji kameru a všechno je pořádku. To jasně dávám najevo tónem údivu ve 
slovech: „Týýýý vole! Tak to je …“ Popadám triedr 7x50 s větším zorným polem i světelností. Kolem Měsíce je 
zvláštní nazlátlé halo, které je asi dvakrát tak velké jako Měsíc samotný. Struktura koróny je šokující. Jednotlivá 
vlákna jsou velmi dlouhá a dokonale ostrá. Doteď jsem myslel, že to je až dílem počítačových programů, nikoliv 
přírody. Stovky lidí hledí k nebi stejným směrem. Chytá mě nepopsatelný pocit. Jsem toho svědkem. Jsem toho součástí. 
Jsem přímo pod tím velkolepým divadlem.

12:55 – Měsíc právě zcela zakryl sluneční kotouč. Je to přesně střed úkazu. Okolo Měsíce, který taky není zcela 
temný, je jasný bílý okraj. Právě se koukám na Měsíc v tom nejdokonalejším novu a zároveň v úplňku na jeho 
odvrácené straně. Pomalu se zjevují protuberance na druhé straně kotouče. Jen náznakem. Ten ctihodný obzor je 
bohovský. Koukám se na ty hory a mračna nad nimi se rychle rozpadají. Na nebi kromě Venuše žádné jiné objekty 
nevidím. Koróna je moc jasná. Jak ji jen popsat? Je úhledná, vypadá jako pavouk. Je tichá a přesto vím, že je 
to projev řvoucího Slunce. Vypadá chladně. Přitom je naopak žhavá a zářící. Vypadá jako vlákna namalovaná tím 
nejjemnějším štětcem. Veškerý život okolo mě jakoby teď ustal a ulpěl na jediné věci. Koukám znovu a pořádně 
triedrem a šokuje mě, že Měsíc není až tak temný jako na fotkách. Kdepak. Dokonce jsou vidět tmavá moře – poněkud 
tmavěji, než temně hnědý Měsíc. No jasně – zemská atmosféra je ozářena Sluncem v místech, kde zatmění není, nebo 
je jenom částečné, a rozptýlené světlo se odráží i zpátky k měsíčnímu povrchu. „To je bohovský.“ poznamenávám dojatě 
zaskočen tou brilantností a rozmanitostí přírodního jevu. Pořád mi to nedá. Pořád se musím koukat tím triedrem, 
zafixovat si to navěky. Hlavou mi kolují tisíce myšlenek. Je to jen sen? To je štěstí. Proč nemohl jet 
Martin Lehký? Proč to musí trvat tak krátko? Dýchají vůbec ti lidi okolo? A co ti na tom moři – vidí to? Co tam 
asi vidí? Kéž bych to mohl jednou spatřit na Seči na rybách. A co ta naše skupina z druhého kempu? Mraky nad nimi 
se zázračně rozpadly.

12:56 – Ticho se mění v ještě větší napětí. Zvyšuje se vlna třepotání všudypřítomných fotoaparátů. Od kempu 
slyším hlasy. Prý se ukazuje chromosféra. V posledních okamžicích sleduji kameru, aby správně zachytila konec 
tohoto skvostného úkazu. Nic netrvá věčně, ale myslím, že si to budu živě dost dlouho vybavovat. A když ne 
– video to jistí. Daří se mi natočit opravdu brilantní záběry v rámci možností. První vlna davových ohlasů se zvedá. 
Tyčím hlavu. Okraj Měsíce je vpravo jasně červený. Doslova tím září. 

12:57 – Chromosféra z druhé strany sílí a nad mořem je vidět, že obloha zesvětluje. Otáčím se k horizontu a na 
jihovýchodě se zvedá ten nažloutlý nádech výš a výš. Zpět ke Slunci. Kamera snad míří správně. Už už. Už se 
propichuje první série malých třepotajících se světýlek. Bailyho perly! A rychle se spojují v jeden zářící bod, 
proužek. Malý prstýnek začíná mírně oslňovat a koróna už není to, co bývala. Byť jen pomalinku, tak se ztrácí. 
V tom okamžení se ozývá mnohem větší aplaus než na začátku. Lidí pištějí, tleskají a křičí. Skoro dvacet vteřin 
v kuse, jak na maratónu. Pes zvedá hlavu a neví, co se děje. Obzor se stává světlejším, až se pomalu žlutá barva 
mění v blankytnou. Je jasně vidět odsouvající se měsíční stín. Je obrovský. Zvedá se vítr. Moře se zase něčím mírně 
leskne. I ta řeka tekoucí z hor. Naposledy se můžu podívat okem a už to pomalu začíná být nebezpečné. Měsíc se 
vražedně sune pryč. Nechci si to přiznat, ale to nejkrásnější končí. Avšak pohlížím k zemi. Letící stíny! Znovu 
zahalují krajinu a s rozedníváním se na té zemi pomalu vytrácí. Jsou vidět déle než dvě minuty. Rychle se otáčím 
k moři. Je vidět, jak stín putuje pryč. Temná a neostrá plocha na horizontu se na moři zužuje, až zcela mizí a moře 
je zase přírodně modré a světlé, kamkoliv se podívám. Uplynuly asi 4 minuty a letící stíny definitivně zmizely. 
Teď už sleduji jen tváře všech okolo. Je v nich nepopsatelný živel radosti a obdivu, který ze všech dělá rázem ty 
nejlepší přátele. Každý se baví s každým. Bez ohledu na národnost. Někteří vytahují flašku tvrdého pití, jiní si 
jen blaženě lehají na deky a radostně se usmívají. Zažili to na vlastní kůži. A jsou spokojeni. Nadmíru spokojeni. 
Kolikrát už ani nemají chuť pohlédnout přes filtr na i tak ještě dost zakryté Slunce. Ani se nedivím. Ten zážitek 
se prostě musí vstřebat. Je to moc čerstvé na zbytečná slova okolo. Je to stále moc čerstvé ...