La Mano del Desierto and Magellanic Clouds
La Mano del Desierto, Hand of the Desert, Desert Hand. A unique 11-meter reinforced concrete sculpture located about 62 km south of the Chilean city of Antofagasta, was built in 1992 by the now 85-year-old sculptor Mario Irarrázabal Covarrubias and attracts hundreds to thousands of tourists from all over the world every day. It is one of four such unusual sculptures; in Chile, hand-like fingers stick out of the ground at the beach in Puerto Natales, and Europeans can find others in Madrid and also in Venice, Italy. But this one is clearly the largest and rightly the most popular. It rises like the hand of God in the middle of the apparent nothingness of the vast high-altitude Atacama Desert.
You will read from various sources that the statue has no fixed meaning; For some, it is an expression of helplessness, for drivers, a message from the city of Antofagasta bidding farewell to its visitors on the side of the very long Pan-American highway, Ruta 5. Older generations interpret it as a memorial to the victims of injustice and torture during the military dictatorship from 1973 to 1990. But many eager visitors also see in it an abstract message of their own existence.
La Mano del Desierto
Captured on 23 April 2025. Used Canon Ra, Sigma 50mm, f1.6, panorama of 19 single 8s exposures from tripod, H-alpha from photographed and added separately.
Český text k zamyšlení:
La Mano del Desierto, Hand of the Desert, Pouštní ruka. Unikátní 11metrová železobetonová socha ležící, asi 62 km jižně od chilského města Antofagasta, byla postavená v roce 1992 dnes již pětaosmdesátiletým sochařem Mariem Irarrázabalem Covarrubiasem a láká denně stovky až tisíce turistů z celého světa. Je to jedna ze čtyř takových nezvyklých soch, v Chile se prsty podobné ruky sápou ze země u pláže v Puerto Natales, další najdou Evropané v Madridu a také v italských Benátkách. Tahle je ale jednoznačně největší a právem nejpopulárnější. Zvedá se totiž jak ruka boží uprostřed zdánlivé nicoty rozsáhlé vysokohorské pouště Atacama.
Z různých zdrojů se dočtete, že socha nemá pevný význam; pro některé je to vyjádření bezmoci, pro řidiče vzkaz města Antofagasta loučícího se s jeho návštěvníky na kraji předlouhé panamerické dálnice Ruta 5. Starší generace si jej vykládají jako památník obětem bezpráví a mučení během vojenské diktatury v letech 1973-1990. Ale mnozí dychtiví návštěvníci v tom vidí i abstraktní poselství vlastního bytí.
Právě poloha ruky prakticky v poušti jižní zemské polokoule, už relativně daleko od zdrojů světelného znečištění, nočním poutníkům nabízí vskutku nevídanou kompozici s klenoty jižního hvězdného nebe, které i přes četné přejezdy silnými reflektory zářících kamionů na nedaleké dálnici vskutku stojí za to a nejednoho tak nutí se zamýšlet. Veřící o Bohu. Nevěřící o svém místě ve vesmíru. Filosofy o své vlastní existenci. Snílky o úplně jiném rozměru snění. Z dálky jako kdyby mávala, z blízka její lehce ohnuté prsty jakoby čekaly na přistání motýla. Pokud jste přímo pod ní, natahuje se ke hvězdám, chce mít (a vlastně má) nebe a vesmír na dosah.
Mnoho fotografů už tenhle sochařský unikát s hvězdami zvěčnilo. Být v tom originální tedy už nijak nemohu. Přesto jsem se pokusil o malé vizuální poselství. Na mém záběru, který jsem pořídil letos 23. dubna, se ruka natahuje ne k jedné, ale hned třema galaxiím. Vlevo dole je Malé Magellanovo mračno, ležící od nás asi 200 tisíc světelných let a čítající na 3 miliardy hvězd. Prsty ruky se snaží natáhnout k robustnějšímu Velkému Magellanově mračnu, které patří mezi nejkrásnější nebeské klenoty vůbec. Tato nepravidelná galaxie obsahuje desetkrát více hvězd a také je blíž – asi 158 tisíc světelných roků. Obě jsou přitom gravitačně vázány jako psi na vodítku k naší Galaxii, kterou na nebi – i na snímku nahoře – vidíme jako Mléčnou dráhu. Ta obsahuje na 200 miliard hvězd včetně našeho Slunce. Červené skvrny jsou oblasti zářícího vodíku, jednoho ze stavebních kamenů vesmíru. Dává vzniknout hvězdám, ale i planetám a s dalšími stavebními kameny nakonec i atmosférám na planetách a samozřejmě i životu.
Americký astronom Frank Drake (1930-2022) se přitom v 60. letech minulého století zasadil o pravděpodobnostní rovnici, která nám měla říct, kolik inteligentních civilizací leží pouze v naší Galaxii. Inteligencí je zde myšlena schopnost vysílat, ale také přijímat a vyhodnocovat signály od jiných civilizací. Jeho výsledek byl ponurý – z 200 miliard hvězd obývá pouze 10 planet z inteligentním životem. Když ale kosmický dalekohled Kepler mezi lety 2009 a 2019 prozkoumal více než 100 tisíc hvězd v souhvězdí Labutě a souhvězdí Lyry, jen v této nebeské zóně potvrdil existenci 2778 extrasolárních planet (z toho nejméně 7 kandidátů na planety podobné Zemi), Drakeova rovnice vypustila mnohem optimističtější výsledek: V naší Galaxii musejí být až miliony inteligentních civilizací.
Samozřejmě nabízí se otázka: Proč nás ještě nekontaktovaly? Pesimičtičtí zástupci lidstva holdující sci-fi automaticky odpovídají, že s námi nechtějí mít nic společné. Důvod je ale mnohem prostší. Vzdálenosti mezi jednotlivými potenciálními inteligencí obývanými planetami se počítají ve stovkách i tisícovkách světelných let, signály tedy putují mnohem déle, než trvá doba technické zdatnosti pozemšťanů. I napříč několika desítek lidských generací. Klidně tedy mohl signál proletět třeba před 2000 lety, ale tady v té době nikdo přijímačem do nebe nemával. A klidně může dorazit další za méně jak tisíciletí – z pohledu věku vesmíru za dobu jen mrknutí oka čí mávnutí křídel motýla – ale na Zemi se civilizace… no, těch pár teček si zase doplňte sami.
A to jsme jen v naší Galaxii. Není vyloučeno, že civilizaci můžeme vyhledávat i v Magellanových mračnech. Všechny tři galaxie na snímku jsou tedy potenciálním domovem dalších civilizací jako ta naše. Problém naší civilizace v takovém smýšlení je ale ten, že máme na porovnání jen jeden vzorek, tedy nás. Pouze nás. Když tedy smýšlíme o existenci jiného života ve vesmíru, připouštíme jeho inteligenci, okamžitě do ní promítáme naše touhy, schopnosti, neduhy, naše chyby (mnohdy ty civilizačně nejfatálnější). Takže automaticky slýcháme o extrémech: Jestli tam někde civilizace je, už se zničila (protože my k tomu máme blízko). Jestli tam někde je, nezajímáme je (protože my se vlastně taky kolektivně až tak nezajímáme). Jestli tam někde je, vyčerpali zásoby (protože my si naší planety nevážíme a i když ekologové bijí na poplach, mnozí z nás jen mávají rukou). A tak dále. Carl Sagan (1934-1996), významný americký astronom, spoluzakladatel projektu SETI, se prakticky celý život zabýval tím, jaké ingredience vedou ke vzniku života a jaké základní pilíře jej drží. A došel k závěru, že lidstvo je na prahu vlastního rozhodnutí, či chce pokračovat dál do temnoty své existence, anebo vyjít vstříc světlým zítřkům se vším, co mu vesmír nabízí. Že každá inteligentní civilizace tenhle výběr měla a z té “civilizační puberty” se mohla dostat jen tím, že převzala zodpovědnost za své činy a stala se civilizací nejen vyspělou, ale také dospělou.
A tyhle civilizace tam nejspíš jsou. Daleko. Mohli bychom se od nich učit. Mohli bychom dokázat tolik věcí. Ještě tolik úžasných věcí. A právě to jsem viděl v té ruce, která z kamenné pokrytecké duše současného lidského pokolení sápe vzhůru po naději. Po lepších zítřcích. Doufá, že ještě není pozdě, protože vesmír toho tolik nabízí a stačí jen přestat vidět a činit vše negativně. Stačí jen zdvihnout ruku ke hvězdám, kde jsou mnohé odpovědi na to, co možná v těchto teskných dobách chceme a potřebujeme slyšet nejvíce.
