Six hours of Large Magellanic Cloud
The last night of my current stay at Cerro Pachón Observatory on (4-5 May 2025), where astronomers at Vera C. Rubin Telescope just started their amazing work, I tried to finish my longer-term photography project. The Large Magellanic Cloud (LMC) photography, which I actually started days sooner in Bolivia.
As NOIRLab says: The LMC is one of the 60+ satellite galaxies orbiting the Milky Way. Satellite galaxies are usually smaller than their host galaxy. Case in point, the LMC consists of around 20 billion stars, while our Milky Way galaxy holds between 100–400 billion stars. The LMC is also considered an irregular galaxy because of its indistinct shape. Its central bright bar is geometrically off-center, which has led astronomers to believe this galaxy was once a barred spiral galaxy, like the Milky Way. The LMC’s once well-defined spiral arms have been warped by the pull of gravity, likely from the Milky Way and the Small Magellanic Cloud (SMC), another dwarf galaxy visible near the LMC.
Like most irregular galaxies, the LMC is a prime site for star formation. It even hosts the most active star-forming region among our nearby galaxies, the nebula Doradus 30 (Tarantula Nebula). The LMC also has an extra advantage: the more massive LMC has been observed to “steal” gas and stars from the neighboring SMC. As the stellar materials are pulled from the SMC, they collide with the LMC’s own materials and form an intergalactic gaseous bridge between the clouds. These collisions pressurize and concentrate the gas, making star formation much more likely in the LMC and the bridge itself. Used Canon Ra, Tamron 70-200mm@200mm, f2.8, ISO 3200, 30s exposures, 6.2 hours total integration time.
Full credit: NOIRLab/NSF/AURA/P. Horálek (Institute of Physics in Opava)
České zamyšlení:
Ticho. Naprostý klid. Samota. Po tom druhém zemětřesení už tomu ani nevěřím, ale proč to nezkusit. Je to přeci jen úplně poslední noc. Zítra už valím dopředu sjednanou dopravou dolů k oceánu do La Sereny, pozítří ráno moji hutnou bagáž nahodí na palubu Airbusu a aloha. Tak to zkouším znovu, naposledy. Stojí v závětří obří kopule jižního Blížence, ehm, teleskopu Gemini South v nadmořské výšce asi 2737 metrů nad mořem. Vršky masivní konstrukce zpívají samy pro sebe v tom větru. Co jen asi? Ódu? Svou hymnu? Možná je to jedno, beztak někdo v řídícím centru zanedlouho zavelí a kopuli pootočí úplně jiným směrem. A píseň se změní.
Nechávám těžký objektiv na křehké montáži ladem. Montáž nasává šťávu z powerbanky, powerbanka zase visí v měkkém vaku zavěšeném na nejrobustnějším stativu, co mám. Lepší už to nebude. Bude to ale stačit? Nějaká data jsem pořídil před několika dny v téměř 5000 metrech nad mořem v Bolívii. Ale přeci jenom ještě aspoň hodina dalších dat by neskutečně pomohla. Na tenhle kosmický objekt si brousím nehty už léta, ale nikdy nebyl čas. A tuhle noc ho taky moc není, Měsíc svým svitem z ní ukradl nemálo a líbezný objekt po zbytku noci bude už jen a jen klesat níž k obzoru. Za humny. Za hustou jasnou záclonu zářícího vzduchu, přes kterou jeho obraz bude opravdu špatně čitelný, špatně zpracovatelný.
Jak to dopadlo, vidíte sami. Na poslední chvíli dobře. Dokupy celkem více jak 6 úspěšných hodin snímání, z toho zhruba čtyři na observatoři Cerro Pachón, kde jen pár desítek metrů za mými zády zrovna spustili veleočekávaný teleskop Very C. Rubinové, odhalily nevídané. A co vlastně vidíte? Jedná se o jádro a okolí krásné a pro cestovatele do jižních šířek známé očima viditelné galaxie, pojmenované na počest legendárního mořeplavce Velké Magellanovo mračno. Ta se ve vzdálenosti asi 163 tisíc světelných let pýří i před volními lidskými zraky poblíž jižního nebeského pólu jako vůbec nejbližší galaxie, na které může lidské oko spočinout.¨
Jak jsem tam tak stál a koukal na ní, přemítal jsem v hlavě. Jen desítky tisíců světelných roků daleko od nás leží tenhle hvězdný ostrov čítající až 20 miliard vlastních, mnohdy mladých hvězd a spoustu materiálů na stavby nových světů. Jen v něco přes 160 tisíc světelných let vzdáleném vesmírném sousedství může být také svět kypící životem. A ne jeden. Snad je tam svět plný pochopení a něčeho, čemu v našem jazyce říkáme tolerance, lidskost, empatie a pochopení. Snad je tam svět, kde je spravedlnost na straně dobrých, zásadových a spravedlivých lidí a ne masových vrahů a vyšinutých bláznů u moci. Snad je tam i svět, jehož obyvatelům záleží na ostatních, budoucnosti svého pokolení i jiných druhů a na své vlastní planetě. Snad je i tam takový svět, ve kterém se tamní obyvatelé nestydí za vývoj vlastní rasy. A mnohé další snad.
Cítil jsem se přitom tak malý, vědom si toho, že na tom našem světě takové hodnoty mizí a že s tím jako ani ne dvoumetrový tvor na téměř 13 tisíc kilometrů velkém světě v oblasti zvané Sluneční soustava nic nenadělám. Pustil jsem si tedy ve sluchátkách podmanivou hudbu do toho ticha, naprostého klidu a samoty, a po tom druhém zemětřesení se pod tou překrásnou hvězdnou peřinou v legendární chilské poušti Atacama vnořil do dalšího snění. Protože to jediné mi na tomhle světě, přes 160 tisíc světelných let vzdáleném od té líbezné galaxie na obzoru nikdo nemůže sebrat. Zvláště tady v té poušti vedle obřích strojů, které snaží lidstvu ukázat jejich místo i neomezené a do budoucna úžasné možnosti v tom obřím neprobádaném vesmíru…
